Na cestě 16.10. 2021-Pro Tsipouro

Když jede člověk koupit za roh do obchodu Tsipouro, může skončit někde úplně jinde. Dozvěděla jsem se, že moje vytoužená Grappa, alkohol do kávy, se jmenuje řecky Tsipouro.

Sice jsem inzerovala, že dnes ani zítra nebudu určitě nic psát. A to proto, že jsem musela zpracovat vjemy a hodit je na plátno, což jsem také učinila. Potřebovala jsem, aby mi barvy schly, tak jsem vyhodila dvě rozdělaná plátna na balkon a zabrala jsem se do práce, aniž bych si všimla, že začalo hustě pršet. To byste nevěřili, jak rychle se akrylová barva umyje.

Tak jsem se do toho dala dnes znovu a za to úsilí jsem se potřebovala odměnit, jednak tsipourem a druhak jsem se rozhodla, že budu vařit a udělám si něco extra.

Řekové prý jedou i do kavárny na kávu autem. Tak jsem asi už taky Řekyně. Za rohem máme supermarket. Vyrazila jsem a představte si Tsipouro opravdu mají. V mrazáku jsem objevila pytel slávek. Ty si dám. Sice nemám žádné koření, ale myslím, že mořská sůl a máslíčko bude úplně stačit. To bude nedělní oběd, doufám jen, že se někde při vaření nezapomenu. Mám doma ohromnou úmrtnost hrnců, protože se dost často někde ztratím a zapomenu, že je hrnec na plotně.

Nechci se zbytečně otáčet na silnici přes dvě čáry. Tak vyjíždím od supermarketu na opačnou stranu, než je naše ulice. Je tam kruhák, ten obkroužím dokola a honem zpět domů. Zase jsem se zapomněla!

A jsem v Kassiopi. Ne, tentokrát do přístavu nepojedu. Vezmu to napříč přes poloostrov, pak pojedu podél pobřeží, jen doufám, že ne až do Kerkyry. Někde bude nějaká cesta přes hory.

Cesta se vine kolem moře, vždy kousek nahoru, pak zas lehce dolů, sem tam široce, sem tam úzce, jak už to tu bývá. Za zatáčkami se objevují mezi stromy průhledy na moře a poloostrůvky poseté domky a vilami. V dálce jede trajekt. Kam asi? Na skále ční klášter Kouloura, občas potkám kostelík. Je to nádhera, jen se mi nedaří nic vyfotit. Zezadu se na mne lepí spěchači. Uhnout není kam, odpočívadla jsou plná rygolů. A tak jedu dál.

Už bych se měla začít vracet. Zastavuji a nařizuji si navigaci, žene mne přes hory, tak příkrou cestou plnou zatáček, že chvíli přemýšlím, jestli se přece jen nemám dát směrem na Kerkyru.

Už to zase dělám! Vyjíždím palivo do mrtě. Rezerva je na 70 km, to bych přejela ostrov od shora dolů a ještě by mi zbylo, ale raději nebudu riskovat. To jsem nevěděla asi, co to slovo znamená!

Zahýbám napravo do kopce a adrenalin se začíná vylučovat. Jedna serpentýna za druhou, téměř 360°. Často musím přímo v zatáčce zastavit a zařadit jedničku, silnička je tak úzká, že za zatáčku není vidět. Vždycky když se stočím na západ, oslepí mě slunce. Vjíždím do vesnice Spartilas, uličky jsou tak úzké, že kdyby se potkaly dvě auta proti sobě, jedno bude muset vycouvat. Naštěstí nikoho nepotkám, za mnou se plazí jedno maličké autíčko z půjčovny. V širším místě mu uhýbám. Je z boku slisované, ani se nedivím, jestli tudy jezdí často.

A vůbec, nechte na hlavě, vy posměváčci. Moje otylá Multipla s rakví na střeše, vzbuzuje všude pozornost, natož tady. Nedám na ni dopustit, všechno dává! Ještěže jsem si nechala opravit posilovač řízení. Jsem na ni hrdá!

A jsem nahoře, silnice se začíná kroutit z kopce. Po úzkých silničkách už za mnou nikdo nejede, ani nikoho nepotkávám. Kochám se, je tu nádherně. Vily se proměnily v malé domečky. V zahradě u zhrouceného domku s prejzovou střechou dozrávají pomeranče. Půda v olivových hájích je zpevněná zídkami. A já se zamilovala! Tady bych chtěla žít. Proč si jenom na Bookingu člověk nemůže pronajmout domeček sběračů oliv zde.

Plazím se dvacítkou přes vesničku Episkepsis a dál dolů z kopce, přijíždím do vesnice Agios Panteleimon.  A tady musím v psaní odbočit!

Když jsem se rozhodla, že pojedu na Korfu, koupila jsem si knížku Korfu s Pavlou Smetanovou. Už ani nevím, jak jsem na to přišla. Je to knížka, v které se dozvíte spoustu zajímavostí a důležitých informací. Chtěla jsem o ní napsat, až budu končit a uvést jí jako zdroj informací. Ale teď už musím.

V téhle knížce se také píše o Češkách žijících na Korfu. Je tu kapitola o paní, která s manželem pěstuje olivy, sbírá je ručně a vyrábí z nich různé věci.  

Tak si tak jedu přes ves a najednou přede mnou na sloupě zelená cedulka se šipkou a na ní stojí EVOILINO. Vzpomněla jsem si, že je třeba se objednat. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem se pustila z kopce domů a sedla a napsala jsem jí, mohu-li se ještě stavit, když je po sezoně. Ani ve snu by mne tohle nenapadlo.

Když to vyjde, tak o ní napíšu. No dobře, řekla jsem, že nebudu psát. No tak jsem zase lhala…

VYŠLO TO… V PONDĚLÍ JEDU NA NÁVŠTĚVU!!!!

A víte co, Tsipouro jsem vůbec neochutnala, láhev zůstává i po letech nedotčená.

Fotogalerie z Korfu