0,00 Kč

Kapitola 2. Cesta do středu země, směrem na západ

Když vás tak mile, v mém případě, přivítají do USA, čeká vás ještě řada úkonů. Abyste se mohli posunout dál, musíte projít celní kontrolou. Opět hřmotný zaměstnanec letiště mě donutil vyrvat můj loďák na velmi špinavý pojízdný pás.

Máš nějaké potraviny? NO!! YES, YES!! Vzpomněla jsem si. Cace and Plum……….., honem, jak se řeknou povidla………….marmelade….. asi. Vezu na přání marmeládu a hromadu Fidorek.

Zaměstnanec se řehní a hlasitě křičí na ostatní pracovníky v hale: Ona pochází z České republiky a veze marmeládu. She come from Czech Republic. Snažím se být nenápadná, menší a menší. Potácím se zavazadly k dalšímu odbavení. I tady mě hlasitě postrkují jinam než ostatní. Ukazuji ceduli – Indianapolis. Procházím bránou, musím zout kecky, mají kovové kroužky na šněrování. A tak bosky mířím směrem k dalším zážitkům.

Odletová brána je naštěstí dost blízko, není nutné použít vláček, který projíždí napříč letištěm. Čeká tu na let jen málo lidí s příručními kufříky, na které jim přilepí růžovou nálepku. U dveří do letadla je odevzdají. Můj batoh ceduli nedostane.

Je to malé letadlo, zděšeně sleduji, že přede mnou sedí pán s čepičkou s načesanou manželkou. Snad tu necelou hodinu vydrží, aniž by si zdříml. Pás na připoutání má délku asi tak na desetileté podvyživené dítě. Jak se asi řekne, že mi nestačí. Hodím přes něj svetr, snad se nezřítíme.

Chvíli se vznášíme nad mraky, když se vynoříme, zjišťuji, že jsme nebezpečně nízko nad zemí. V dálce vidím menší shluk mrakodrapů, Že by už Indianapolis? Ale, co je pod námi? Vznášíme se ještě několik kilometrů nad, do dálky se táhnoucími satelitními městečky. Tak tohle je hlavní město Indiany? Taková středisková vesnice!! Veliká rovná placka plná Šmoulovů.  Všechny domky vypadají stejně. Nikdy bych netrefila domů, bydlet tady.

Přistáli jsme silným nárazem o přistávací plochu. Všichni pasažéři dostávají své zavazadlo a odcházejí k východu. Zůstávám jen já a mladá žena oblečená do jakéhosi barevného afrického oděvu s turbanem na hlavě. V ruce žmoulá letenku. Naprosto bez výrazu, bezradně stojí a zřejmě také postrádá svůj kufr. Pravděpodobně umí anglicky ještě méně, než já anebo vůbec. Vrhám se na letušku, která odchází po službě domů. HELP! My suitcase!! Nemám kufr!

Ukazuje mi ceduli u stropu! Right, do prava, u cedule tranzit do leva…. Moc informací. Vyrážím od nápisu k nápisu. Mladá žena mne sleduje, cupitá za mnou beze slova, dokonale vzpřímená, záda jako by v nich měla pravítko. Obličej s naprosto prázdný. Když se spletu, zastaví se na místě a čeká, kam se pohnu dál. Procházíme přes celé letiště, já a můj mlčící stín. Opět se octneme bez zavazadel u východu. Záchrana, jsou tam moji mávající přátelé! Bouřlivě se vítáme a objímáme.

Žena strnule stojí dva kroky od nás. Za tu krátkou chvíli si mne oblíbila, nebo jsem její jediná naděje. Neumí ani slovo anglicky, je to dobrodružka anebo nevěsta na objednávku. Je mi jí tak trochu líto!

Výdej zavazadel je ještě o patro níž. Tam nervózně přešlapují dvě ženy s cedulkami na hrudi, každá s jedním naším loďákem. Když zahlédnou, jak se blížíme, postrčí kufry na kolečkách směrem do haly, otočí se a zmizí. Bodejť by se zavazadla neztrácela.

Africká žena popadne svůj obrovský kufr a aniž by změnila výraz, nebo vydala jakýkoliv zvuk cupitá s pravítkem v zádech k východu.

Konečně to chápu, do Indianapolisu se s velkými kufry nelítá. Tohle letadlo je něco jako autobus, co vás hodí s krabičkou na svačinu do práce.

Takhle nízko (1).jpg

Nad mraky.jpg

Takhle nízko (2).jpg

Fotogalerie

Přidat komentář

Přehled komentářů

inPage - webové stránky, doménawebhosting snadno.